Naháči v dejinách

 

alebo

Prvá známa sexuálna revolta u nás?

 

 

 

[…] Hnutí proticírkevní a chaos, z něhož vyvinovali se Husité a z Husitů Táboři, spolu zrodil všelijaké náboženské blouznivé společnosti, jichž bylo asi víc, než z pramenů známe. V spise Chelčického o rotách českých uvádí se podle „roty římské, pražské a táborské čtvrtá neznámá, to jest nejmenovaná, z mnohých se skládající, z nichž každá co jiného tvrdí, ba někteří smilní toliko obecenství žen mají. A ta čtvrtá rota nejvíce se rozmáhá z přívrženců třetí roty“. Jmenovitě známe jen táborské „Pikarty“, kteří měli svátost Těla za pouhé znamení; v jejich rozumu kázal Zikmund Řepanský leckde; tyto lidi, patrně nakažené cizími vlivy pikartskými, vyvrhli Táboři ze sebe jakožto stranu pohoršlivou. Z nich byl Kaniš i Houska, řečený Loquis, kteří sektářstvo toto smrtí zaplatili. Sami Táboři sektu zničili.

V těch „rotách“ byli též Adamité, kteří v době dotčeného chaosu znova vyšli na světlo a hlásili se k životu. Z Táborů se nezrodili, ale táborské hnutí chiliastické a komunistické je obžilo a posilnilo. Pozdější pramen vykládá, že tři léta po upálení mistra Husi objevili se Adamité, Naháči, Adamníci z jakýchsi zbytků flagellantských; původce jich prý byl člověk Rohan, jenž si jméno proměnil v Adam; chodili prý nazí a obě pohlaví s meči. Týmž ztřeštěným blouznivcům bylo také jméno Mikulášenců, buď též po nějakém sedlákovi Mikuláši anebo spíš obdrželi to jméno po Mikuláši jahnovi z dob apoštolských. Čtemeť v jednom rukopise starém: „Mikulášenci byli takoví, že tak dobře chtěli míti ženy společné jako statkové byli za časů apoštolských; původ to vzalo od jakéhos Mikuláše, jahna apoštolského, ten nevěřil manželce, uvedl ji do prostřed zástupů a dal svobodu každému k zlému jí požívání.“ Také Martinek Loquis, svrchu řečený a z Tábora roku 1421 vypuzený, podporoval Adamitství; na místo svátosti položil společné schůze křesťanů k hodům; ze společných schůzí snadno učiněny orgie zdivočilé. Adamníci zamítali positivní křesťanství; a pokud lze mluviti u nich o nějaké srovnalé a zřejmé nauce, byli Naháči rázu panteistického. Všecko je Bůh. I oni sami částkou Boha. Místo Otčenáše prý říkali „Otče náš, jenž si v nás, osvěť nás!“ Všecko je svaté, všecko obecné, manželství je hřích, ženy mají býti společné jako všecky jiné statky. Při orgiích svlékali se a tančili při ohni.

Pověst jejich rozšířila se daleko, a německé kroniky obsahují pestrá líčení českých Adamitů a jejich bludů. Poslední jich sídlo bylo na Nežárce. Sem dostali se, když Žižka jich několik u Klokot byl upálil. Odtud činili mstivé výpady do okolí, jsouce velmi smělí i udatní. Tu konečně potřeno jich hlavní sídlo, a upálena jich síla. Jista věc, že Adamníci nevyhynuli hned. Staří letopisové o nich při r. 1455 zase vypravují, že po vrbí, po lukách, v žitech běhali, strašíce ženské, a seznam kacířství v Čechách z r. 1524 uvádí sektu Saduceje, kteří jsou zbytkové Adamitův. Také Šlechta ze Všehrd roku 1519 k Erasmovi Rotterdamskému vypravuje, že Adamitů v Čechách není málo. […]

 

ŽIVOT CÍRKEVNÍ V ČECHÁCH. Kulturně-historický obraz z XV. a XVI. století. Svazek první, První kniha, O zápasech náboženských, VI. Sekty drobné, Pikarti táborští, Adamníci (s. 290-291). Sepsal Zikmund Winter, nákladem české Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, tiskem J. Otty v Praze 1895.

 

 

 

[…] Nielen záležitosti smrteľníkov sa vymknú nečakane z pravidelného chodu, ale z Božieho dopustenia aj viera voči Bohu občas trpí temnotou. V spomínanom období vlády kráľa Žigmunda vznikol v kresťanskom náboženstve veľký rozkol. Morová nákaza heretickej zvrátenosti šírená Jánom Wicklefom v Anglicku a v Čechách pod vedením Jána Husa otravovala ľudskú myseľ a pozvoľna zmohutnela. Stúpencov tejto sekty v Čechách i na územiach s nami susediacich nazývame husitmi. Okrem toho hrozného protivníka katolíckej viery vynorila sa v tých časoch istá zlorečená rehoľa (ak na ňu možno vôbec vzťahovať názov rehoľa) pomenovaná adamiti. Neviem, kto ju založil. Táto sekta, vraví sa, úspešne lákala na ohavné činy ľudí obojakého pohlavia, rovnako starých, ako aj mladých, nazdávam sa, (že) predovšetkým preto, lebo im dovoľovala voľne holdovať telesnej rozkoši. Prívrženci sekty vraveli, že tento rád založil sám najvyšší Stvoriteľ a od vzniku sveta prikázal, aby sa všetko stalo spoločným: „Nech sa rozrastajú a rozmnožujú“. Chodievali nahí a bývali v skrýšach jaskýň. Bohoslužby – ak sa smie nazvať bohoslužbou to, čo konali – mali pri zhasnutých pochodniach, ponorení do tmy. Svojho predstaveného nazývali českým jazykom otec, to jest pater. Prevolávali heslo Rozrastajte a rozmnožujte sa a bez ohľadu na vek sa vrhali do objímania a ukojenia túžby po telesnej rozkoši. Šíreniu a rozhojneniu tohto bludného učenia pomáha akiste diabol. On rozprestrel nad ľudským rodom svoje siete. Preto predstavený (sekty) môže konať rozličné divy. Okrem iného rozkázal vtákom brázdiacim vysoký vzdušný priestor a zveri skrývajúcej sa v tmavých lesoch, aby sa k nemu dostavili; tie čoskoro prišli a so sklonenou šijou mu preukazovali úctu. Prefíkaný čarodejník chcel konaním divov chytiť do siete tých, ktorých sa nezmocnila slasť rozkoše. A to sa aj stalo. Lebo táto skazonosná zvrátenosť vo svätom náboženstve sa v priebehu niekoľkých dní natoľko rozšírila, že ju neskôr aj spomínaní husiti takmer nevedeli premôcť a zničiť, hoci vystúpili s nemalým vojskom a s ozbrojenou silou. […]

 

KRONIKY STREDOVEKÉHO SLOVENSKA. Stredoveké Slovensko očami kráľovských a mestských kronikárov. Kronika Jána z Turca, (209) O pôvode husitov (s. 153-154). Vybral, preložil, poznámkami, vysvetlivkami a registrom doplnil a úvodné štúdie napísal PhDr. Július Sopko, CSc., editor Pavel Dvořák, vydalo Vydavateľstvo RAK, vydanie I., Budmerice 1995.

(KRONIKA JÁNA Z TURCA vyšla tlačou roku 1488)

 

 

Pripravil Ivan Požgai