Narodila se v Tepliciach (1957), kde absolvovala gymnázium (1976). Strednú knihovnícku školu navštevovala v Prahe (1978). Pracovala ako knihovníčka v Ústí nad Labem. Z vlastného rozhodnutia sa v roku 1982 stala robotníčkou (Sfinx v Českých Budějoviciach, brusička v Tepliciach). V 90. rokoch začala pôsobiť v médiách (Český rozhlas Ústí nad Labem, Cosmopolitan Praha). Publikovať začala na konci 70. rokov v samizdatových zborníkoch, napr. Sen o velikém spiknutí (1978), Encefalické probuzení (1979). V 80. rokoch spolupracovala s Patafyzickým kolégiom, patrila k Skupine XXVI. Vystúpila v Zelenom perí (1986) a uverejnila svoje verše v jeho almanachu (1987). Publikovala v časopisoch Dotyky, Iniciály, Kmen, Literární měsíčník, Literární noviny, Revue Teplice, Tvar, ASPEKT a i. Debutovala zbierkou básní Říkají mi poezie (1987, Mladá fronta, Praha), Ta ženská musí být opilá (1990, Československý spisovatel, Praha), Tórana (1994, Mladá fronta, Praha), … Aniž ťala hlavou (1994, Krásné nakladatelství, Praha), Kalendář šestého smyslu (1996, Clinamen, Praha), Od břehů k horám (2000, Votobia, Olomouc), v rukopise próza Dáma a švihadlo.


Na úvod citát z jednej Svatavinej úvahy…

Lesbismus je především o odvaze žít podle toho, jak uvnitř sebe cítím. Nevzniká z nudy ani z přesycení, doprovázeného pocitem “nevím, co roupama dělat”, není závislý na reklamě, ani na módních trendech. Lesbismus nestojí na nenávisti k mužům, ale na lásce k ženám. Ta může mít spoustu podob: od důvěrného přátelství a obdivu přes něžné mazlení a sex až po klasické párové či přímo rodinné soužití. V lesbě, která se přijala, se obvykle všechny tyto aspekty protínají. Lesbismus není jen jakési “chudinkovské” genetické předurčení, ale především svobodná volba. Lesba – feministka ho chápe jako politikum, lesba – filozofka ho prohlašuje za svůj světonázor, lesba – umělkyně v něm hledá radost a inspiraci a pro tzv. kryptolesbu představuje strom se zakázaným ovocem.


O Svatave Antošovej som po prvý raz v živote počula v redakcii Aspektu v roku 1996. Pamätám sa na pocit, ktorý sa ma zmocnil, keď som pochopila, že sa u nás (vlastne, žiaľ, u nich – v Česku) niekto explicitne svojou tvorbou hlási k lesbickej kultúre, a pritom sa v nej ani neschováva, ani sa neuzatvára pred verejným pohľadom. Ten pocit ostal vo mne dodnes. Silný, plný stavovskej hrdosti. Odvtedy som sa chcela so Svatavou stretnúť a porozprávať. Niekoľko kratučkých osobných stretnutí vo mne (až smiešne patetickú) úctu voči Svatave ešte posilnilo. Má “nažito” (to je jej výraz). Je to cítiť – a od môjho patetického slovníka má, našťastie, poriadne ďaleko…


Svatava, dočítala som sa o tebe, že si novodobá Sapfó, inde, že si Ginsberg v sukni. Ostaňme pri tom, že si v prvom rade Svatava Antošová. Všade, kde som narazila na akúkoľvek zmienku o tebe, som sa však celkom určite dočítala, že si lesbická poetka. Je to tvoje osobné chcenie, dať sa médiami nazývať lesbickou poetkou alebo je to ešte stále súčasť novinárskej hry na pikošku? Má ešte stále lesbizmus pre verejnosť takú pikantnú príchuť, že ťa nikto neopomenie takto presne vymedziť, zaradiť ťa k lesbickej kultúre už v titulku či perexe? S pojmom heterosexuálny básnik som sa totiž nikdy nestretla.

Já se k lesbismu, samozřejmě, hlásím a vždycky to říkám, ale rozhovory se mnou nebo články o mně byly vždycky uváděny tímhle způsobem právě proto, že je to ještě pořád pikoška, takže titulky, že jsem lesba nebo lesbická básnířka, to jsou novinářské titulky. Takhle se to prostě prodává, vždyť to známe…


V úvode rozhovoru uvádzam tvoje curriculum vitae. Základné informácie teda už naši čitatelia majú. Poďme k dnešku. Odišla si z Cosmopolitanu, dokonca si to zabalila aj v Prahe, vrátila si sa domov do Teplíc. Prečo práve takéto rozhodnutie? Si teraz na voľnej nohe?

Ne, byla jsem osm měsíců bez práce, a to hlavně proto, abych dopsala prózu Dáma a švihadlo, protože to se při novinařině dělat nedá. Vůbec jsem chtěla vypadnout… Vrátila jsem se do Teplic a už se odtud nehnu, jsem tam doma a přiznala jsem si naplno, že můžu tvořit jenom tam. Jsem tam, budu tam, je to můj kraj… Teď dělám druhý měsíc pošťačku, nevím, jak dlouho tam vydržím, protože je to zatím docela záhul, uvidíme… Budu se chvíli snažit takhle živit a pak budu zase hledat nějaký zdroj, abych mohla psát. Mám v psaní ještě hodně restů.


Keď už sme pri písaní, kedy vyjde Dáma a švihadlo? Pripravuješ to už dlho a pokiaľ viem, má to byť tentoraz próza.

Ano. Ale to, kdy bude, není až tak na mně. Právě jsem ji dodělala a nechávám si teď malý časový odstup, kdy sem-tam něco dolaďuji, protože vím, kde je nějaký to místečko… Chtěla bych to nabídnout někomu ještě tenhle rok. Stála bych o to, domluvit se s brněnským Petrovem, protože je to zavedené dobré nakladatelství, má dobrou distribuci (aj na Slovensku, pozn. red.) a specializuje se na vydávaní české prózy.


Zaujíma ma, ako si sa vnútorne vyrovnávala so svojím pôsobením v Cosmopolitane, ktorý, aspoň ako ho ja vnímam, je až kultový proheterosexuálny časopis, určený predovšetkým heterosexuálnym ženám. Mám pocit, že to je pre lesbu niečo, s čím sa nedá stotožniť…. A ak sa v ňom aj vyskytne nejaká “naša” téma, ide skôr o pikoškové story o comingoute a (ne)chcení detí.

Přesně. Ze začátku mě to ovšem moc zajímalo, tehdy tam byla šéfredaktorka Anastázie Kudrnová. Snažila se i v rámci celosvětového image, který určoval americký vydavatel, dostávat do Cosmopolitanu i témata jiný, např. ekologii, alternativní životní styl, různé další témata... Tohle se tam ze začátku dělalo a mě to bavilo, byť to byl komerční časopis jako každý jiný, co si budeme povídat, ale byl tam prostor pro tyhle témata. S jejím odchodem zmizely, šlo to dolů a mě to přestávalo zajímat. A když byl zájem o lesbické témata, já je nedělala, protože jsem cítila, že v tom duchu, který to muselo mít, to do Cosmu nepatřílo. Takže jsem odmítla psát o naší tématice, říkala jsem, že je to z mé strany neobjektivní, že to musím dělat, jak to znám já, a nemůžu to dělat heteráčským způsobem. Objevilo se tam naše téma, ale to byly většinou překlady z amerického originálu, které dělala překladatelka a někdo to jen dolaďoval. Já jsem někdy maximálně poskytla radu typu – hele, to ne, tohle opravdu ne, takhle to skutečně není…


Viem, že už roky chodíš čítať svoje texty na rôzne literárne akcie. Je rozdiel medzi heterosexuálnym a lesbickým publikom a ich reakciami na tvoju tvorbu? Ako vnímaš odlišnosti týchto auditórií, ak nejaké sú?

Víš co, já jsem udělala jednu takovou zkušenost předloni na Aprilfestu. Měla jsem tam společný pořad s Ivetou Kratochvílovou a v publiku byly samý lesby, samý baby, sál byl nabitý – a já jsem po prvé cítila to porozumění – pocit, že skutečně čtu texty, kterým je rozuměno. Tam byla vzájemná vazba, byť bylo ticho. To bylo cítit, to bylo nabitý, bylo to ve vzduchu – napětí, které rezonovalo oběma směry (a je ho aj teraz cítiť v Svatavinom oduševnelom prejave, tak trochu jej to závidím)! Když čtu na, řekněme, heterosexuální půdě, tohle tam není. Já to vždy tak ve srandě charakterizuji, že je tam přechlapíno. Ale v pohodě, ne že by to nebrali, už mě i znají a už ne jako pikošku, znají mé texty, zajímá je jiný pohled na věc, protože je to něco, co oni nežijou, takže ten zájem tam cítit je. Ale není tam to souznění.


Pre heterosexuálne publikum musí byť asi ťažká pilulka tvoj veľmi otvorený slovník a opisovanie lesbickej sexuality, ktoré sa, samozrejme, výrazne odlišuje od paerotických palesbických slintačiek heterosexuálnych autorov – mužov, určených heterosexuálnemu najmä mužskému ukájaniu.

Možná to těžká pilulka je, ale nesetkala jsem se s negativními reakcemi nebo že by mi lidi říkali: “Tak tohle v životě ne, co to píšeš?” Spíš naopak, za tu otevřenost jsou vděčni, i když je to někdy třeba i šokuje. Jsou to věci, které si myslí taky, ve své rovině, ale neřeknou je nikdy nahlas, nepřiznají ani sobě, když tak uvažují.


V rozhovore pre Reflex si povedala, teraz ťa odcitujem: “Pozoruji u některých svých lesbických kolegyň, jež se bijí v prsa, jaké jsou vyhraněné lesby, ale přitom chtějí žít klasickým “heteráckým" způsobem života. (...) Někdy mám pocit, že si jen místo muže dosadily ženu a celá ta “otrocká uprděnost" pokračuje vesele dál.” Alternatívny spôsob života je niečo, čo ma mimoriadne zaujíma – v našej komunite sa o ňom stále hovorí, ale väčšinou sa nežije nič nové, nič iné. Máš nejakú predstavu, nejaký iný model, ako by mohli naše vzťahy fungovať a nekopírovať pritom naučené rodinno-heterosexuálne stereotypy, keď vidíme, ako sa klasická rodina ocitá v čoraz hlbšej kríze?

Jo, to kdybych věděla! (Smiech.) Ale mám už jasno, jak to nefunguje. To je přesně to – žijeme v heterosexuální většinové společnosti, která má své zákonitosti, určité modely a pravidla, hlavně pravidla výchovy, jsme podle nich vychováni a než se toho zbavíme, je nám pomalu čtyřicet. Než setřeseš vliv heterosexuálního modelu, tak ho žiješ i v lesbickém vztahu a myslím si, že na tom hodněkrát zařve. Já nemám model jasný, kdybych ho měla, tak ho asi žiji, ale myslím si, že neustále musíme pro sebe hledat jakékoliv alternativy, jakýkoliv jiný model soužití. Nedokážu říct, jestli lesby vytvoří něco jako protimodel, mám pocit, že ne. Je to individuální intimní záležitost. Ať žije každý po svém, tak jak mu to vyhovuje. Já si teď třeba o sobě myslím, že jsem rodilá single a je mi tak nejlíp. Samozřejmě, že vždycky někde něco vzniká nebo zajiskří, to ano, ale bydlet chci sama a nechci vytvářet společnou domácnost, to mi nejde. Tak doufám, že to půjde nějak jinak… Já ani nechci vytvářet modely pro někoho dalšího.


Tu sa priamo ponúka ďalšia téma. Registrované partnerstvo, na Slovensku sa ujíma výraz životné partnerstvo…

To je ovšem něco jiného, jde o sociální či právní jistotu, kterou potřebujeme pro své vztahy a která nám zajistí tutéž oporu v zákoně, jakou má heterosexuální většina. Takže po této stránce říkám jednoznačně ano. Máme na to nárok, potřebujeme to, svědčí to o určitém vztahu většiny a menšiny. Na druhé straně má registrované partnerství i další rozměr, náš vnitřní, co my s tím, čím to partnerství naplníme. Mám trošku strach, že to zase postuluje heterosexuální model. Takže ano, právně, sociálně ano, teď ještě čím to naplníme jinak. Jde mi o obsah institutu registrovaného partnerství, zase jsme u toho, jak spolu žít, na jaké rovině.


Myslíš, že je v našom geopolitickom, na Slovensku religióznom priestore spoločnosť pripravená tento inštitút vnútorne prijať, obzvlášť keď mám pocit, že na to nie je pripravená naša komunita?

Je to možný, každopádně to chce čas a možná je dobře, že to zatím v parlamentu nepřešlo ani u nás, ani u vás. Každý je sice už skeptický, říká si, že se o to deset let bojuje a pořád nic, ale venku registrované partnerství taky nedosáhli za tři roky nebo za deset let, ale za dvacet a víc… Myslím, že k tomu i my potřebujeme dozrávat postupně.


A teraz siahnem do tvojho novinárskeho “rejstříku”… Tvoje rozhovory so zaujímavými ženami v Cosmopolitane mali svoju stálu štruktúru. Chcela si po nich, aby si spomenuli na svoj najhorší rok, na najlepší rok a na nejaké ich životné krédo alebo motto. Takže, Svatava, aký bol tvoj najhorší rok?

(Smiech.) Můj nejhorší rok? Počkej, no, to je dobrý, když se člověk na to ptá, je to jiný... (Premýšľanie.) Asi ten rok po rozchodu s mojí slovenskou přítelkyní, s kterou jsem byla asi dva a půl roku. V tom období se všechno zhouplo, to jsem si skutečně sáhla na dno.


A ten najlepší rok?

To ti řeknu snadno. Je to rok, který prožívám teď. Fakt, že ještě dozníval ten Cosmáč, doznívalo to špatné a já se potřebovala nějak nebo něčeho chytit. Pořád to ale nebylo o mně samotné, o mé osobě, o mém nitru. Dělala jsem něco, co jsem musela a co jsem asi ani nechtěla. Kolem třicítky jsem měla dobré období, kdy jsem objevila sebe, začala jsem psát jiné věci, cosi jsem pochopila o životě, o světě, o sobě a měla jsem pocit, že se dobře rozjíždím. Pak byly nějaké vztahy, nějaké motání a já jsem ve své tvůrčí ani osobnostní nově objevené linii nepokračovala, pořád jsem dělala něco kvůli někomu, kvůli něčemu jinému, i když i to se občas musí, že jo… Já jsem se tehdy ztratila sama sobě jak v práci, tak ve vztazích. Teď, odchodem z Cosmopolitanu jsem našla tu ztracenou nit, kterou jsem kdysi dávno přetrhla, a navázala na ni. Mám z toho dobrý pocit a to se asi odrazí i v mé tvorbě, to, že jsem se našla znovu. Dělám, co chci já, co potřebuji já. Naučila jsem se žít přítomností a ne v nejistotě, co bude zítra – a to mě naplňuje.


Tak, a už nám ostáva len dodať nejaké to tvoje krédo, niečo, čoho sa držíš, čo ťa oslovuje…

Asi bych řekla nebát se být sama sebou, naslouchat sobě, svojí duši, tělu… Cokoliv vám řekne, umět naslouchat a nebát se podle toho jednat, ať je to cokoliv.

Skvelé, asi sa na záver nedá povedať nič lepšie… Takže dík a tešíme sa na Dámu a švihadlo.


In: Atribút 4 / 2002


Autorka / Autor :
Hana Fábry